Kolik lidí, tolik povah a tolik reakcí. A platí to i o tomto nejútlejším dětském věku. Zatímco v některých rodinách narození druhého potomka projde takřka bez povšimnutí, nebo dokonce za nadšeného aplausu staršího sourozence, může se v některých případech příchod nového člena do zajetých rodinných kolejí stát malým hororem plným slz, naschválů a hysterických scén. Dobrá zpráva je, že to jednoho dne skončí, vy si s úlevou oddechnete, a až se z vašich dětí stanou „parťáci“, budete mít klid. Ta horší zpráva bohužel je, že než to přejde, čeká vás tvrdá hra „kdo s koho“. Takže se obrňte trpělivostí, klidem a nadhledem.
Co je to za vetřelce
Každé dítě je samozřejmě jiné, ale srovnat se s tím, že se náhle o pozornost svých nejbližších musí dělit s „nějakým“ miminem, není jen tak. A dá to zabrat většině dětí tak náhle odsunutých na druhou kolej. I ten nejhodnější mrňous se může začít náhle chovat jinak, aby se vyrovnal s bolestí, že už není číslo jedna. A není to znak sobectví nebo špatného charakteru, je to jen prostá sebeobrana malého človíčka.
„Když se narodil Tomášek, byly naší Marušce dva roky. Už když jsem malého čekala, vyprávěla jsem jí o bratříčkovi, aby se na něj těšila. A zdálo se, že se opravdu těší. Ovšem když jsem se vrátila z porodnice s miminkem, bylo všechno jinak. Dřív tak veselá Maruška byla najednou zamlklá... Trvalo skoro půl roku, než se vše vrátilo k normálu,“ svěřuje se čtyřiatřicetiletá designérka Františka Weberová.
Chování její dcery bylo ale naprosto normální. I když se jí maminka snažila připravit na příchod sourozence do rodiny, dvouletá holčička byla nakonec z narození sourozence zmatená. „Dítě v tomhle věku si ještě nedokáže vysvětlit velkou změnu v rodinném rytmu. Musí být zticha nebo matce s péčí o nového sourozence pomáhat, a tak ho často chápe jako vetřelce. Nepříjemného vetřelce, který mu sebral mámu. A takovému je třeba se pomstít. Způsob pomsty pak závisí na naturelu i věku dítěte,“ vysvětluje psycholožka Marta Boučková.
Agrese
Jinou zkušenost má Agáta Lohniská, osmadvacetiletá překladatelka: „Chtěli jsme mít děti s co nejmenším věkovým rozdílem, aby si opravdu rozuměly a měly mezi sebou blízký vztah. Sára se nám tedy narodila, když bylo Martinovi rok a tři čtvrtě, a to, co následovalo příštích sedm měsíců, bych nepřála snad ani nepříteli. Martin byl vždy velmi temperamentní dítě, ale po narození Sáry se z něj stal agresivní ukřičený kluk, který dělal jen samé naschvály. Jak jsem nechala malou chvíli bez dozoru, už se k ní drápal do postýlky, kroutil jí ruce, kousal, snažil se ji bít a jednou ji dokonce shodil z přebalovacího pultu. Do té doby jsem se všechny jeho excesy snažila omluvit, a o to víc se mu věnovat. Ale tentokrát jsem ho prostě seřezala. Jenže to stejně nepomohlo. Přestal sice Sáře ubližovat, zato se začal schválně počurávat na koberec, vyhazoval věci ze skříní, rozbíjel, na co přišel... Nakonec jsem s ním zašla k pediatričce, a ta nás poslala k dětskému psychologovi. Nevím, jestli to nějak zvlášť pomohlo. Upřímně si myslím, že Martinův teror přestal ze dne na den stejně, jako začal. Jednoho dne prostě dostal rozum. A dnes jsou z bráchy a sestry nejlepší kamarádi...“
To, že se někteří starší sourozenci chovají k těm „novým“ agresivně, nutně neznamená, že máte doma zlé dítě. Jen je to prostě jeho způsob vyrovnání se s novou situací. Takové dítě rozhodně nechce miminko zranit, ale dává tak najevo svůj postoj. Podle psychologů je třeba tomuto dítěti dávat najevo lásku, pochopení a věnovat mu pokud možno každou volnou chvilku. Což je ovšem velmi náročné, takže pokud občas „ujedete“, nic si nevyčítejte. Potomkovi se snažte vysvětlit, že vaše nepřiměřená reakce byla pro změnu odpovědí na jeho chování, že vás to mrzí a křik či výprask neznamená, že ho už nemáte rádi.
Já jsem taky mimino!
Byla jste pyšná, že vaše dítě bylo nejšikovnější z okolí. Od roka už je bez plen, najíst se umí jako dospělý a mluví tak, že vám ostatní matky na hřišti jen závidí. Tedy záviděly. Až do doby, než se doma objevilo miminko a z vašich „nejšikovnějších dětí na světě“ jsou najednou mrňata, co žvatlají, vyžadují pleny, předstírají, že nevědí, co je lžíce, nočník...
Šestatřicetiletá bankovní úřednice Blanka Sedláčková velmi důvěrně: „S narozením Filipa se u nás doma všechno změnilo. Měla jsem romantické představy, jak naše skoro tříletá Viola bude štěstím bez sebe. To jsem se ovšem mýlila. Po týdnu se z Violy stalo miminko. Vyžadovala dudlík, který už rok a půl neměla, chtěla se nechat kojit a předstírala, že nočník v životě neviděla. Došlo to tak daleko, že když jsme šli ven, dávala jsem jí zase pleny, byla totiž schopná se nejen počurat, ale klidně i pokakat. Zpočátku jsem na ni křičela, ale nakonec na její hru přistoupila, i když mi to vadilo. Až na to kojení jsem jí vyhověla ve všem. A ji to asi po měsíci přestalo bavit a začala se chovat jako před Filipovým narozením.“
„To bývá nejčastější projev při narození sourozence. Některé děti mohou na sourozence zareagovat tzv.vývojovým regresem. To znamená, že dovednosti, které dítě bezpečně ovládalo, jakoby ,zapomene‘. Začne se například pomočovat a je nutné mu opět dávat pleny nebo odmítá mluvit, jíst z talíře lžící a vyžaduje krmení. Chce prostě dělat všechno jako malý sourozenec, na kterého jednoduše žárlí. Upoutává tak na sebe pozornost. Pokud mu ji dáte dostatek, miminkovské projevy a stilizace zase brzy odezní,“ vysvětluje PhDr. Marta Boučková.
Co si počít
…zoufá si většina rodičů, jejichž starší děti vnímají sourozence jako konkurenta a „zpříjemňují“ rodinný život, jak se dá. Jednoznačná rada bohužel neexistuje, jediné, co dříve či později zabírá, je láska. „Nejsem zastánce zbytečného rozmazlování, ale v době narození dalšího potomka ho vzhledem ke staršímu dítěti rodičům doporučuji. Aspoň v prvních týdnech. Aby vědělo, že není na druhé koleji, že ho rodiče pořád milují. Takže nezlobit se na něj, nevylévat si zlost z nevyspání, ale vycházet mu vstříc, jak jen to jde. A ještě jednu věc radím: Aby o budoucím sourozenci dítěti řekli včas,“ doporučuje pediatrička MUDr. Alena Bohdanecká.
Věkový rozdíl
Chcete mít víc dětí a plánujete už to druhé? Optimální rozdíl mezi sourozenci neexistuje, záleží na povahách. Nejvíc si ale rozumí sourozenci, kde je rozdíl jen 1 až 2 roky. V tomto případě jsou velkými parťáky, navzájem se učí, mají podobné starosti i kamarády. Ještě do tří let si mohou být sourozenci blízko, ale pěti- nebo šestiletý rozdíl může způsobit, že se mezi nimi nevytvoří bližší vztah. Sourozeneckého řádění si děti moc neužijí, jejich zájmy a potřeby jsou už příliš vzdálené. Většinou tvoří tandem „velký šéf a mrňous“. První dítě, které navíc tolik let vyrůstalo samo, odborníci označují za psychologického jedináčka.
Kdy hledat pomoc odborníka?
Většina dětí se s narozením mladšího sourozence velmi rychle vyrovná, zvláště pokud má vaši dostatečnou podporu a pozornost. Ač je to složité, snažte se držet nervy na uzdě a staršího trochu rozmazlujte. Někdy ale bohužel ani laskavá náruč nepomůže, a pokud zvláštní projevy vašeho dítěte trvají dlouho, je dobré obrátit se s žádostí o pomoc na odborníka. Nejprve zajděte za svým pediatrem, který vám poradí nebo případně doporučí některého z dětských terapeutů. A kdy nastává ta práva chvíle?
Pokud se u staršího sourozence objeví reakce velmi neobvyklé nebo nebezpečné pro něho či okolí.
Jestliže má dítě psychosomatické potíže: dlouhodobě odmítá jídlo, nespí, je náhle melancholické a má problémy se stolicí (některé děti stresem zadržují kakání).
Když projevy zvláštního chování trvají u dítěte déle než půl roku (6 měsíců je podle odborníků hranice, kdy se dítě postupně vyrovná s bratříčkem nebo sestřičkou).