Našemu prvnímu synovi Eliášovi se všichni věnovali, rodina měla zákaz šišlání a všechno jsem ještě chtěla podpořit znakováním. Spolu se znaky se o dané věci mluví, aby si dítě znak spojilo se slovem. Eliáš byl učenlivý, znaků uměl spoustu. Mluvení přidal kolem 20. měsíce věku, kdy znakovat postupně přestal a pak už jen mluvil. Zpočátku to byla i slova úplně vymyšlená. Například sušenka byla váva, pozor bylo puzak apod. Ve svých čtyřech a půl letech mluví velmi dobře, až na Ř umí všechno. Jen má problém, jako asi většina mužů, rozhovořit se před cizími lidmi v dlouhých, smysluplných větách. Když pozoruji holčičky v jeho věku, např. ve školce, jak recitují několik básniček za sebou nebo jak rozebírají nějakou důležitou věc, tak vidím ty velké rozdíly. Nedávno odpověděl sousedce na otázku, jak se měl s babičkou a dědou u moře, zcela příznačně: Nevím!
Zase vyhrál táta
U Eliáška i teď u kluků jsem se moc těšila, až na mě zavolají: mámo! Situace se opakovala a první nepřišlo slůvko máma, ale táta. Maskovala jsem své zklamání tím, že je mi to přeci úplně jedno. Během celého dne jsem na svou osobu neslyšela ani hlásku, ale jakmile vešel manžel do dveří, ozvalo se burácivé – tátááá. Potom už jsem to nemaskovala a brebtala něco o tom, že jsem zapomněla, že právě vešel Bůh do dveří, a že je přeci jedno, že JÁ jim tady celý den utírám zadek. Když potom vysněné „máma“ přišlo – začal Jonášek, byla jsem nadšená. Po chvilce změnil „máma“ na „mami“, a to jsem mu chtěla snést modré z nebe. Ovšem když celý den neříkal nic jiného, jen ho hrozně bavilo volat na mě mami, trošku se to zajídalo. Kluci se postupně taky přidali, začali oslovovat babičku, dědu, tetu. Velká legrace je, když s kluky dohromady maluji. Čmárají klikyháky a do toho všichni čtyři volají „máma, mami“ – abych se rychle podívala, co namalovali. Potom trochu nestíhám.
Se mnou víc znakují
S trojčaty taky znakujeme, ale zdaleka ne v takovém rozsahu jako s Eliášem. Velkou výhodu znakování vidím v poslední době, kdy jsem se opřela do nočníkování. Někdy řeknou ee, ale většinou ukazují znak pro čůrání. Strach, že by kvůli znakům začali později mluvit, jsem nikdy neměla. Spíše si myslím, že pozdější mluvení je u nás způsobeno tím, že jsou to vícerčata. Nerada bych se na to vymlouvala, taky je asi pravda, že není tolik času se každému individuálně věnovat ohledně řeči, ale pohodlná výmluva to rozhodně je.
Vlastní slovník
Svoji typickou řeč, jak se třeba říká u dvojčat, kluci zatím nemají, i když jisté náznaky vidíme. Stává se, že někdo vymyslí „slovo“ pro motorku (u nás je to něco jako GGRRCHCH), a během dvou dnů všichni říkají motorce takhle. Když si mezi sebou chtějí posílat auto, tak si proti sobě sednou, jeden má auto a druhý si začne kroutit ušima a vyslovovat nepopsatelné slovo. Pak si role vymění, a tak si nejspíš ujasní, že teď si budou posílat autíčko. Legrační situace taky je, když si jdu, původně tajně, vzít něco dobrého. Pokud mě někdo objeví, řekne zase nějakou zkomoleninu místo věty – mami, dej mi. Na to okamžitě zareagují ostatní, kteří si třeba hrají. Přiběhnou a řeknou úplně to samé, protože vědí, že bude následovat nějaká dobrota.
Mone čili moje
Slovíčka postupně přicházejí, ale podobně jako s chůzí jsou na tom trojčata i s mluvením různě. Alex rád brebtá, ale slova to nejsou, i když se zlepšuje. Podobně je na tom Filip, který na druhou stranu nejvíc znakuje. Jonáš je s řečí nejdál, umí říct dolů, houpy, hačí, hají, had a další. Největší novinkou je slovo mone, které znamená moje, a to používá velice často. Naposledy mone přímo křičel, to když vytáhl v Albertu z regálu Šmoulu a odmítal ho dát z ruky. Důležité je, že prakticky všemu rozumí, a i když nemluvím přímo na ně, vědí, o čem je řeč. Nejraději slyší, že půjdeme ven, to rychle utíkají pro boty, nebo že bude něco k jídlu. To potom sborově křičí: jooooooo!
Betynka 10/11
