V té době kluci nočník párkrát zahlédli, ale vykonávat tam potřebu zatím v úmyslu neměli. Protože jsem opravdu netušila, jak tohle období zvládneme, odpovídala jsem, že to nechám čistě na nich, a když to nepůjde, do tří let je času dost. Ve skrytu duše jsem si ale přála, aby si kluci nočník nebo záchod osvojili do dvou let jako většina ostatních dětí. Taky jsem myslela na fi nance, protože spotřeba plen s věkem rozhodně neklesala. Naopak. Jako miminka jsem musela kluky jednou za den „vyrourkovat“, abych z nich dostala alespoň nějakou stolici, takže se měnily jen počurané pleny. Potom ale začali kluci kakat normálně, a to třeba i čtyřikrát denně – každý.
Jonáškův objev
Když jim bylo 21 měsíců, zahlédl Jonáš nočník v koupelně na polici a začal se ho domáhat. Kupodivu se do něj hned napoprvé vyčural, což bráškové chtěli také hned vyzkoušet. Občas se to podařilo, jindy nic, ale od té doby jsme nočník začali tak trochu používat. Lépe řečeno nočníky, protože jeden samozřejmě nestačil. Babička pohotově obstarala tři naprosto stejné, čímž jsme zabránili bitkám o ně.
Čas, slipy a důslednost
Je pravda, že jsem zpočátku nebyla zdaleka tak důsledná jako u Eliáše. Trojčata jsem na nočník vysazovala, jen když se mi chtělo. Po návštěvě dvojčat jsem se nad sebou musela zamyslet. Kamarádka vysazovala kluky pravidelně a evidentně se jim dařilo. Když Eliášek odcestoval s babičkou a dědou odpočívat do Řecka, měla jsem více času na trénování nočníku. Navíc byl zrovna nejteplejší týden v srpnu. Nakoupila jsem spoustu minislipů, načerpala informace od dvou „trojčecích“ maminek, ujasnila si s kluky znak pro čurání, obrnila se trpělivostí a akce mohla začít.
Trošku nám to pokazila Alexíkova angína a denní píchání penicilinu, ale to spíš organizačně. Týden to byl náročný, přišlo mi, že co jsme ušetřili na plenách, utratili jsme za prášek na praní, ale vyplatilo se. Přes den chodili ve slipech, aby od začátku věděli, že když jdou vykonat potřebu, musí si něco sundat. Protože když běhali nahatí, čurali, kde chtěli. A taky jsem jim, trochu nevýchovně, za bobek do nočníku slíbila malý žvýkací bonbonek. Ten u nás s radostí rozdává Eliáš, protože tajně ujídá.
Stoleček není záchod
Kluci celkem rychle pochopili, co se na nočníku dělá, a začali lépe ovládat svůj močový měchýř, který se předtím vyprazdňoval snad kontinuálně. Nervy jsem se snažila držet na uzdě, ujely jen párkrát. To když se mi jeden z rarachů vymočil do skříně a odpoledne druhý do hracího stolečku. Pravda je, že od té doby mám v tomhle ohledu ještě víc práce. Neustále musím myslet na to, kdy kdo čural, kolik toho kdo vypil, a dokola se ptát: „Budeme čurat?“ Pokud to jde, snažím se jim dávat pít zhruba stejně a ve stejnou dobu, a tím i nočník nebo záchod používat najednou.
Noční nočníkování
Další změna nastala večer před spaním. Když už se zhaslo, všichni si postupně vzpomněli, že se jim chce čurat nebo kakat, a to někdy i víckrát za sebou. I kdyby měli udělat jen kapku, nočník vyžadovali. Svlékat overaly znamenalo, že na nočníku museli sedět nazí, a to se mi v chladných večerech nelíbilo. Navíc to zapínání malých cvočků už bylo trochu psychicky náročné. Další velký nákup v podobě klasických pyžam problém vyřešil. Teď už mám v plánu jen nasazovací pleny, které právě testuji při jízdě autem. Zjišťuji, že ne všechny jsou vyhovující.
Jednou je hůř, jednou…
Jak to bývá, děti jsou jednu dobu hodně šikovné, pak nehod s počuráním zase přibude. Stejné je to u nás. Někdy se probudí se suchou plenou a nočník vyžadují už v pět ráno, jindy se počurají na hřišti. Stále je co pilovat, ale celkově se mi přání splnilo a kluci jsou v necelých dvou letech přes den bez pleny.
Betynka 11/11
