S klukem to bylo jednoduché, sotva se naučil chodit, neudělal bez balónu ani krok a my nemuseli řešit, do kterého sportu se pustí. Ale s holkou je to těžší,“ svěřila se nám čtenářka Šárka. Ráda si zpívá, ráda při tom tančí, ale je to takový náš culíkatý méďa Béďa. Chtěla by s kamarádkou ze školky chodit po prázdninách do tanečního kroužku, ale manžel by ji nejraději viděl na míčovkách s tím, že nakrucování před zrcadlem není žádný sport...
Přesto, že stejně jako Šárka cítíme, že tanec je přirozený pohyb, který spojuje to dobré ze sportu i z umění, pro odborné argumenty jsme zašli za ředitelkou tanečního studia Danceperfect Lenkou Ottovou:
„Bezesporu má smysl dát dětem možnost, aby své miminkovské ,tanyny‘ dál rozvíjely. Taneční a pohybová průprava vedená kvalitně vyškolenými lektory využívá přirozenou potřebu pohybu k dalšímu zdravému tělesnému a duševnímu rozvoji dětí. Jde o to, aby se zlepšovala koordinace pohybu těla, zvětšoval se pohybový rozsah a upevňovalo správné držení těla. K těmto základům se v hodinách podobných dřívější tzv. rytmice navíc rozvíjí vnímání rytmu hudby a pohybové vyjadřování. Právě v tom jsou takhle malé děti nepřekonatelné. Plně využívají svoji fantazii a nemají zábrany, nestydí se pohybem vyjádřit, jak hudbu cítí, jaké emoce a představy v nich vyvolává. Právě takový spontánní, ale kultivovaný pohyb je cestou, jak přijmout i jiné druhy hudby, než jsou běžné dětské písničky. Děti úžasně reagují i na scénickou a lehčí vážnou hudbu.“
„Příležitost je to pro každou malou slečnu. O primabaleriny tu nejde. Talent nebo vlohy k tanci se sice rozpoznají obvykle už ve čtyřech pěti letech, ale například postava není v tomhle věku ještě tak úplně směrodatná. Ta se obvykle ,vyloupne‘ až kolem osmi deseti let, kdy už holčičkám začíná záležet i na životosprávě, způsobu stravování atd. Pokud se u některé slečny ukáže výrazný talent, doporučíme další kurzy nebo přímo taneční školu, které je připraví na profesionální dráhu třeba muzikálových tanečnic apod. Výuku klasického baletu u nás doporučujeme až od deseti let, přece jen už nejde o zcela přirozený pohyb. Ostatní dívky, ale i chlapci, i když jich chodí mnohem méně než děvčátek, si odnášejí vztah k tanci a hudbě jako ke kamarádovi, který jim umí pomoci, když se potřebují podělit o radost i trápení. Tanec je dobrý uvolňovač stresu a únavy i později v dospělosti. Ale dívky si přece jen nesou do života ještě něco, a to perfektní držení těla a ladnost pohybu.“
Kdyby pro nic jiného, tak pro tohle stojí zato splnit čtyřleté holčičce sen o nadýchané sukýnce a sálu se zrcadly. Až doroste do puberty, budete si moci ušetřit klasické: Narovnej se, zvedni hlavu, nedupej jako slon...
Šijí s ní všichni čerti, chvíli neposedí, „poctivý“ krok neudělá, a jakmile slyší muziku, kroutí se a poskakuje. „To je rozená tanečnice,“ pronese přesvědčivě babička, bývalá muzikálová ochotnice. A vy, která jste při sledování Star Dance nejednou zamáčkla slzu lítosti, že jste kdysi místo ladného pohybu na parketu zvolila bojovnost u volejbalové sítě, začnete uvažovat: Co když má babička pravdu a v té naší princezně roste druhá Isadora Duncan nebo Anna Pavlovová...
Talent bychom měli objevit (nejlépe spolu s odborníkem) a všemožně podporovat, ale naordinovat ho nemůžeme, i kdybychom v rodokmenu našli Thaliemi, Oskary či olympijskými medailemi ověnčené předky. Falešné představy o „genialitě“ vlastního dítěte a s tím spojené nesplnitelné nároky na jeho výkon i nutně přicházející neúspěch mohou snaživé dítě zklamat, vzít mu chuť na sobě pracovat. A také hodně pokazit vztah s rodičem. Ve snaze naplnit své sny alespoň prostřednictvím dítěte a vědomi si konkurenčního prostředí někteří rodiče postrkují své děti k rychlejšímu postupu a dozrávání, a tím jim vlastně berou dětství. Lenka Ottová se proto za tyto děti přimlouvá: „Nechte i těm talentovaným čas přirozeně projít dětstvím a neobírejte je o ně. Už nikdy si to nebudou moci vynahradit.“
Text: Hanka Bělohlávková
