Petruška se otrkala velmi rychle a dostala chuť nasávat nové zážitky a uzavírat nová přátelství. Po týdnu už nechtěla chodit na vycházku za ruku se svou sestřičkou, ale našla si novou kamarádku Vanesku. Lucinka každý večer doma plakala. „Máš Fanouška,“ odsekávala Petruška zarputile na její výtky. „Nechci. Maminko, já nechci chodit za ruku s Fanouškem,“ lkala Lucinka. Po několika dnech dokonce nebohému Fanouškovi naplivala do talíře a Vanesku vyhnala z místa vedle Petrušky. Postupně si ale i ona na novou situaci zvykala a časem se vše uklidnilo. Tedy – dokud se Petruška nepohádala s Vaneskou a problém se neobrátil.
Typická situace
Jak jsem posléze v diskuzích s ostatními maminkami zjistila, to, že jedno dvojče přijme pobyt mezi ostatními dětmi bez problémů, a dokonce s radostí, zatímco druhé se nemůže závislosti na svém sourozenci zbavit, je poměrně častý jev, lépe řečeno jedna z několika modelových situací.
Hrají si pouze spolu
Druhou – možná ještě častější – komplikaci popisuje Ivana na jednom z internetových serverů, kde si maminky dvojčat vyměňují zkušenosti. „Holky jsou ve školce spokojené. Problém je v tom, že od začátku s nikým, tj. ani s učitelkami, ani s ostatními dětmi, nekomunikují, hrají si většinou jen spolu. Reagují sice na instrukce od učitelek (tj. udělej tohle, jdi se najíst, vem si pyžamko), ale neodpovídají, maximálně jo nebo ne,“ líčí Ivana svou noční můru.
Většinou se při dobré spolupráci rodiny a školky problém časem upraví. Přístup maminek se ale různí. Zatímco některé nesou nelibě, když ve školce dvojčata od sebe oddělují, jiné nakonec dojdou k tomu, že – pokud to tedy školka umožňuje – navrhnou oddělení dvojčat samy. Je to paradox, ale skutečné rozdělení nakonec mnohdy provází opravdu méně problémů a křiku než společný pobyt dvojčat v jedné třídě a dává dětem do budoucna možnost opravdu individuálního rozvoje, nezatíženého vzájemnou závislostí.
Máme svá jména
K takovému kroku se nakonec odhodlala i Vlaďka. „Mám vyzkoušeno, že když jsou každá sama, jsou víc v klidu. A taky mi vadí, že si je ve školce pletli, i když jsou dvojvaječné, rozdílné. Pletly si je i některé děti a učitelky jim neříkaly jménem, ale volaly na ně ,holky,‘ vysvětluje své rozhodnutí. Při výchově dvojčat totiž psychologové opravdu doporučují mluvit na každé dítě důsledně zvlášť, a ne dohromady.
Stejná jako dvojčata
A to je další kámen úrazu. Před deseti či dvaceti lety nebyla dvojčata tak častým fenoménem, takže ani zkušené pedagožky ve školkách s nimi nemají příliš zkušeností. „Teta a pomocnice je v pohodě, už je i rozezná... Nejhorší je, že paní ředitelka, která pravidelně střídá naši ,tetu‘, klukům říká dvojčátka. Ostatní děti ji samozřejmě napodobují. To je potom těžký. Chystám se s ní promluvit, ale nebude to lehké, protože se odvolává na svou pedagogickou praxi,“ napsala mi Veronika na otázku, jaké zkušenosti má s personálem školky.
Platí, že tak jako každé dítě je jiné, tak i každá dvojčata jsou jiná a univerzální rada neexistuje. Po překonání počátečních problémů (chce to trpělivost, důslednost a spolupráci s pedagogy) je ale školka pro dvojčata tím nejlepším řešením. Většinou pomůže vyřešit jejich problémy s vývojem řeči i celkovou komunikací. A unavené maminky dvojčátek si pak mnohdy po dlouhých třech či čtyřech letech konečně odpočinou.
