Když přijde prvňáček poprvé do nové třídy, může si sednout, kam chce, nebo je pro děti připravený „zasedací“ pořádek?
U nás ve škole si každý prvňáček může sednout, kam chce. Děti si vybírají místo s pomocí rodičů nebo podle kamarádů.
Platí jako dřív, že malé děti sedí vpředu a velké musí do zadní lavice?
Vždy platí, že sedící vzadu musí vidět na tabuli a současně musí být viděn. Ve škole máme nastavitelné lavice a židle. Záleží také na uspořádání lavic ve třídě.
Vzhledem k tomu, že v současné době hodně dětí špatně vidí, ptá se na to paní učitelka?
Doporučení očního lékaře samozřejmě učitelé respektují.
Co když mají chodit do jedné třídy dva kamarádi: ten jeden přijde pozdě a na jeho místě už sedí někdo jiný, který se nechce „hnout“…
To je trochu zapeklité. Kamarád měl místo obhájit pro kamaráda. Paní učitelka může požádat o pomoc rodiče dětí, požádat samotné dítě o zvolení jiného místa, situaci vysvětlovat, kamarády přesadit na jiné místo. Jestliže nic z toho nevyjde, holt takový je život... a také poučení pro příště.
Jak je to s rozsazováním?
Rozhodnutí učitele souvisí s osobností dětí, nebo by alespoň mělo.
Pozná paní učitelka, když se dítě v prvních dnech nemůže se školou vyrovnat a je mu smutno? Jak mu může pomoci?
Často dítě první ostych, nechuť nebo smutek překoná při příchodu do třídy, ale rodič se celý den trápí, protože ráno se dítěti nechtělo vstávat (možná že šlo pozdě spát a je unavené).
Co když si dítě s paní učitelkou „nesedne“? Přeřadí se do jiné třídy? Je to vůbec u prvňáčka vhodné?
Přeřazování dětí je možné, vždy záleží na rozhodnutí rodičů a na řediteli školy. Aby k těmto nepříjemnostem u nás ve škole docházelo co nejméně, během školního roku probíhá celoroční projekt Předškoláci. Nejdříve současní prvňáčci navštěvují své kamarády (budoucí prvňáčky) ve svých bývalých školkách i s paní učitelkou z první třídy, později děti ze školek přijdou i s rodiči odpoledne do školy několikrát na setkání Hrajeme si na školu. Při těchto akcích mají rodiče možnost vidět svoje dítě mezi ostatními dětmi, ptát se zkušených učitelek. V průběhu května a června pokračujeme setkáváním My se školy nebojíme – tato setkávání probíhají již bez rodičů, děti si vyzkouší sedět v lavicích, naučí se třeba první písmenko, vyzkouší si sebeobsluhu ve školní jídelně… Vše je směřováno tak, aby 1. září nešel prvňáček do neznámého prostředí.
Do první třídy nastoupí „odlišné“ dítě. Má paní učitelka s ostatními dětmi o odlišnostech spolužáka otevřeně promluvit, anebo raději neupozorňovat?
Děti s odlišnostmi nemají problémy, postačí pouze vhodné vysvětlení. Jestliže „odlišnost“ před dětmi nevyzdvihujeme, pouze konstatujeme, že je to normální, ani u dětí nevzniká problém. Vždyť ani my nejsme stejní.
Za jak dlouho zkušený pedagog pozná, že si třída společně sedla či naopak?
Zkušený pedagog od počátku dělá vše tak, aby třída byla plná pohody.
Jak vypadá správný kontakt učitelky s rodiči?
Veškeré jednání mezi učitelkou a rodičem by mělo být postaveno na oboustranné důvěře, komunikaci, otevřenosti, vstřícnosti...
Co by mělo dítě nastupující do první třídy suverénně zvládat?
V podstatě by mělo umět „zúročit“ všechny praktické zkušenosti, které umělo a nově nabylo ve školce: samo se obléci, svléci, říci si na záchod, udržet pozornost na jednu činnost, umět se vyjadřovat...
Hodně rodičů si žádá odklad. Jenže mezi šestiletým a skoro sedmiletým dítětem je rozdíl. Jak „namixovat“ hodinu tak, aby to vyhovovalo všem?
Určitě neplatí pravidlo, čím starší dítě, tím vyspělejší – a opačně. Vše záleží na rodičích, protože to jsou největší znalci svého potomka. Jestliže je dítě připravené na vstup do školy po rozumové, fyzické a psychické stránce a rodiče přesto žádají odklad, pak je možné, že vstupem do první třídy už by školák svými znalostmi a dovednostmi potřeboval chodit do třídy druhé. Opět velmi záleží na důvodech, proč rodiče žádají o odklad. Výuka vždy závisí na pedagogovi, na individuálním přístupu k dětem a spoustě jiných „detailů“.
Rodiče často z nejrůznějších důvodů nemohou ani na den vystoupit z pracovního procesu... Takže posílají dítě do školy, i když kašle a smrká. Můžete to rodičům „zakázat“?
Nemocné dítě pochopitelně patří k lékaři a do postele. Vše opět záleží na rodičích a na jejich zodpovědnosti. Učitel může rodiče pouze upozornit, že dítě není takové, jak ho zná, prostě není „ve své kůži“.
Co považujete za nejčastější chyby rodičů prvňáků?
Jednoznačně nedostatek času, který věnují dětem.
Řeší už prvňáci mezi sebou, kdo je z chudší a kdo z bohatší rodiny? Anebo je to jen médii šířené klišé?
Opět začarovaný kruh počínající u rodičů...
Jak byste jako učitelka řešila, když třída jede na výlet a máte tam třeba dítě samoživitelky zcela bez peněz, takže si opakovaně nemůže nic koupit?
To je problém rodin z krajů s vysokou nezaměstnaností. Má se škola přizpůsobit chudším rodinám a nepořádat nic, anebo to prostě brát jako „přirozenou výuku“, že zkrátka jsou a budou mezi rodinami sociální rozdíly? Vždyť v celém životě se setkáváme s rozdíly.
Ve třídě je dítě z rodiny, kde se mu moc nevěnují. Otravuje, ruší ostatní. Co si počít?
Záleží na spoustě doprovodných „jevů“. A vše opět závisí na pedagogovi a také na atmosféře ve třídě.
Mají se chytřejší žáci přizpůsobovat těm průměrnějším, anebo naopak – když dítě nestačí, musí doma v přípravě „přitvrdit“ rodiče?
Tím, že všichni žáci nejsou na stejné úrovni, se pomocí vhodných pedagogických metod učí zvládat nové úkoly, získávat nové znalosti a dovednosti. Škola jako taková je stále tvrdá práce, pro někoho lehká, pro někoho obtížnější.
Co si myslíte o tom, že už prvňáci vlastní mobily?
O tom, že tak malé dítě bude mít mobil, rozhodují rodiče. Osobně si myslím, že je to brzo. Je však důležité, jaká panuje domluva mezi rodiči a dítětem. Dítě může mít telefon tehdy, když jde samo ze školy a samo také na různé zájmové kroužky. Zažila jsem ale situaci, kdy plačící holčička volala mamince, že jí kamarádka ublížila. Maminka se uvolnila z práce, přiběhla celá rozechvělá do školy a našla dceru hrající si s kamarádkou, která jí měla ublížit. Děvčata už vzniklý konflikt nepovažovala za důležitý, paní učitelka tvrdila mamince, že o ničem neví, že se nic nestalo...
Eva Cacková učí dvacátým prvním rokem na prvním stupni. Momentálně působí na Základní škole v Dobříši na Komenského náměstí 35.
Dvacatero vzkazů rodičům od jejich dětí
1. Nerozmazlujte mě. Vím dobře, že bych neměl dostat všechno, oč si řeknu – já vás jenom zkouším.
2. Nebojte se být přísní a pevní. Mám to raději, cítím se bezpečnější.
3. Nedovolte, abych si vytvořil špatné návyky. Musím spoléhat na vás, že je včas odhalíte.
4. Nedělejte ze mne menšího, než jsem. Nutí mě to, abych se choval nesmyslně jako velký.
5. Nehubujte, nenadávejte a nedomlouvejte mi na veřejnosti. Daleko víc na mne působí, když se mnou promluvíte v klidu a v soukromí.
6. Nevnucujte mi, že mé chyby jsou těžké hříchy, nabourává to můj smysl pro hodnoty.
7. Nenechte se příliš vyvést z míry, když řeknu, že vás nemám rád. Nejste to vy, koho nenávidím, ale vaše moc, kterou se cítím ohrožen.
8. Nechraňte mě před všemi následky mého jednání. Potřebuji se někdy naučit snášet obtíže a bolest.
9. Nevěnujte přehnanou pozornost mým drobným poraněním a bolístkám. Dokážu se s nimi vyrovnat.
10. Nesekýrujte mě. Musel bych se bránit tím, že budu „hluchý“ a budu dělat mrtvého brouka.
11. Nedávejte ukvapené sliby. Pamatujte, že se cítím mizerně, když se sliby nedodržují.
12. Nezapomínejte, že se vždycky nedokážu vyjádřit tak, jak bych chtěl. Nejsem proto někdy zcela přesný a nebývá mi rozumět.
13. Nepokoušejte nadměrně mou poctivost. Dostanu strach a pak lžu.
14. Nebuďte nedůslední, to mě pak úplně mate.
15. Neříkejte mi, že mě nemáte rádi, i když někdy dělám hrozné věci.
16. Nesmějte se a neříkejte, že můj strach a mé obavy jsou hlouposti. Pro mne jsou hrozivě skutečné a hodně pro mne znamená, že se mi snažíte porozumět.
17. Nesnažte se mi namluvit, že jste dokonalí a bezchybní. Hrozně mě šokuje, když zjistím, že to tak není.
18. Nikdy si nemyslete, že je pod vaší důstojnost se mi omluvit. Po upřímné omluvě se můj vztah k vám stává ještě vřelejší.
19. Nezapomínejte, jak rychle dospívám. Je těžké se mnou držet krok, ale prosím – snažte se.
20. Nezapomeňte, že nemohu vyrůstat bez spousty lásky a laskavého porozumění, ale to vám přece ani nemusím říkat...