„Nech ho, co to děláš, tak pustíš ho konečně,“ vykřikuje máma od stolu. Ta mela, která se u nich doma strhla, jí vůbec není příjemná. Její Marek se vrhl na kamarádčina Šimona a rve mu z rukou své oblíbené autíčko. A aby toho nebylo málo, druhý syn Honzík mlátí po hlavě svého brášku kostkou a snaží se kamarádčino dítě chránit. Bráškova zrada Michala rozzuřila, a tak pro změnu buší zase do Honzíka. Když je konečně matky roztrhnou, musí si všichni na usmířenou podat ruce a bratři ještě k tomu přísahat, že už nikdy na sebe takhle zlí nebudou. Podle mámy, která jim znovu udělala velkou přednášku, mají totiž sourozenci za všech okolností stát při sobě. „Rodiče to se svými nároky na to, aby sourozenci drželi spolu, někdy přehánějí,“ myslí si psycholožka Jana Procházková. „S tím, že jsou sourozenci k sobě méně přátelští a naopak více přátelští k ostatním dětem, se setkávám často a hlavně u dvojčat,“ vysvětluje. Proč tomu tak je? „Děti, které mají to štěstí či smůlu, že jsou dvojčata, visí jeden druhému na krku 24 hodin denně. Prostě jsou pořád spolu, a to je hodně obtížná situace. Takže když na sebe sočí, je to celkem logické. To ostatně často platí i u sourozenců, jejichž věkový rozdíl není více než pět let, pak už se chovají jako jedináčci,“ vysvětluje.
Nejsou někdy jako vy sami?
Podle rodičů by se sourozenci měli mít rádi tak, jako se to píše v knížkách. Dělit se o všechno, pomáhat jeden druhému a společně stát proti každému vetřelci. Ale skutečný život je trochu jiný. Někdy jsou si totiž tak blízko, že když po nich rodiče vyžadují, aby se podporovali, mají toho podle Jany Procházkové až nad hlavu. Podvědomě pak tíhnou k cizímu dítěti, kterého by si jinak možná ani nevšimli. Ochraňují je, protože se bojí, aby jim neuteklo, a oni si tam zase nezbyli sami. „Podobnou paralelu najdeme i v partnerském soužití. Doma se manželé chovají úplně jinak než venku – méně přijatelně a více agresivně, jako kdyby odhazovali zábrany. Ten model, že když jsme spolu pořád, jdeme si na nervy, jako kdyby sourozenci odkoukali. Přijde-li někdo zvenku, trochu jim tu „hustou“ atmosféru naředí.“
Kdo je tady kamarád?
„Pokud se mi ostatní pošklebovali, nebo mi brali věci, klidně se do nich můj starší bráška pustil,“ vzpomíná Gabriela. „Ale když k nám na návštěvu přišel jeho kamarád, byla jsem nepřítel číslo jedna.“ Jak se na tento model, na tenhle způsob chování dívá psycholožka Jana Procházková? „Myslím, že dokonale ilustruje vztahy a vazby, které my lidé mezi sebou máme. Je přirozené, že starší bratr brání mladšího a pak zase chrání svého kamaráda před sourozencem. Má z něj totiž jiné „zisky“ než ze sourozence, který je mu navíc pořád dáván za příklad anebo je podle jeho názoru protěžovaný.“ A největší chyba, kterou můžeme udělat? „Říkat sourozencům, kteří se občas zle rozkmotří, že je nemáme rádi. Nebo jim vysvětlovat, že je máme stejně rádi. Je to nespravedlivé, protože každý z nich má jinou potřebu přijetí, lásky, dotyků a podpory.“
Co je špatně:
- Vyšetřovat, kdo si začal a kdo za to všechno může.
- Stavět se ve sporu na stranu cizího dítěte, i když si začalo, abychom v očích jeho rodičů nebyli my ti špatní.
- Srovnávat své děti a doporučovat jednomu, aby si všimlo, o kolik je to druhé hodnější, chytřejší a schopnější, a vzalo si z něho příklad.
- Nutit sourozence, aby drželi za každou cenu spolu. Čím víc je do toho budeme tlačit, tím větší budou mít nutkání stát proti sobě.
- Držet nekonečná kázání. Malé děti nejsou na takové řeči zralé a ty větší vás brzy stejně přestanou vnímat.
- Snažit se dlouze vysvětlovat, co je a co není správné. Děti pak mohou mít pocit, že si svým zásahem nejste jisti a mohou s vámi diskutovat a dělat si, co chtějí.
