Ze schodů seběhla moje sestra Kiki a zřejmě pojala podezření, že jsem už zase v náladě “ustaraná matka“. Jinak jsem si nedovedla vysvětlit její otázku:
„Dokázala by ses někdy hecnout a vys… se třeba na podlahu?“
Koukla jsem na ni téměř s uzarděním.
„Na tu zrovna s… docela často,“ přiznala jsem svou slabinu v domácích pracech.
Kiki se rozesmála, protože myslela, že vtipkuju.
„No, jasně. Já to myslím vážně. Napadlo mě to teď, když běžím na záchod a vidím, že na dveřích je připláclej Béďa (spící pes), na kterýho bych musela sahat a někam ho odtahovat, protože jinak by sem vlítnul a máma by zase šílela... Tak bych to, jako na protest těmhle překážkám, udělala přímo tady na podlahu, jako...“
Zůstala jsem koukat a nevěděla hned, co říct.
V tom se ozvalo šramocení klíčů v zámku, vracel se taťka. Béďa se ode dveří odlepil a běžel ho vítat.
„Dobrý no, tak já jdu teda na ten záchod,“ rozmyslela si Kiki svůj manifest.
Jestliže máma šílí, když někdo nechá otevřené dveře a vpustí do obýváku Béďu, neumím si představit, jak by se tvářila na to ho....
Je dost pravděpodobné, že by šíleně řvala, že ten, kdo sem pustil toho psa, ať si to po něm uklidí.
A já bych chtěla mít svobodnou mysl své sestry...
V noci na dnešek jsem svobodnou mysl měla. Sice jen ve snu, ale bylo to fajn. Stala jsem se milenkou Marka Vašuta. Tedy, teprve jsme na to měli vlítnout, poprvé...
Když v tom mě vzbudil můj muž, že mám jít píchat.
Ještě v polospánku jsem slastně kývala, ale nějak mi tam nehrálo, proč opakuje, že už je osm.
To mě probralo. Už zase totiž pícháme Elence injekce na ředění krve, a byl právě čas.
Svoboda mého snění se vpila někam do polštáře, a já se zas ocitla ve své každodenní “svěrací kazajce“.
Injekce, léky, kyslíková bomba, kardiocentrum, často nepříznivé zprávy...
Někdy mám pocit, že už nemůžu. Mám chuť se na všechno vys...
Mohla bych se zkusit hecnout a třeba na protest osudu to udělat. Pěkně v obýváku.
Jenže u nás není na koho to hodit. A tak bych si to uklízela sama, a to by byl houby protest.
A tak aspoň doufám, že na mě v polštáři ještě čeká ten Vašut...
