Jednak mě šíleně rozčiluje, že všechny matky mluví s dětmi v první osobě množného čísla: Oblečeme se (i když matka obléká jen dítě), napapáme se (i když matka krmí jen dítě a ne sebe), my jsme se pokakali (i když se pokakalo jen dítě a ne matka).
Začínám být na to děsně alergická a nejhorší na tom je to, že to dělám taky. A nechápu proč. Nejvíc mi přijde k smíchu, když jdu s malým na preventivní prohlídku k doktorce. Když tam vidím všechna ta svlečená mimina a ťuťající maminy a nudící se, zívající manžely...
Mateřství změní ženu natolik, že se jí přestaví komplet celý její mozek. Už to nikdy nebude ta praštěná, veselá a bezprostřední bytost, ale narozením dítěte se vše změní na ještě více praštěnou, šíleně zodpovědnou a více či méně na nic jiného než na děti myslící ženu.
Po porodu je žena schopná si zapamatovat vůni svého miminka mezi tisíci jinými, po několika hodinách rozpozná jeho pláč. Jeho pohyby, dýchání, mimika, to vše se jí vryje do mozku tak, že se maminám dostaví ochranitelský pud a částečně i agrese, to proto, aby toho svého drobečka přede všemi ochránila. Pamatuji si, že přesně tohle se dostavilo u mého prvního porodu - zaplavila mne vlna dojetí a lásky a zároveň jsem si říkala, že jen zkřivený vlásek bych našla a bylo by velice zle.
Fascinuje mě, že postupem času, jak miminko roste a mění se v batole, je matka schopná si ho neustále všímat, aniž by třeba přestala vařit či uklízet. Má nad ním dokonalý dohled, veškeré zvuky, které slyší, je schopna si přiřadit k různým batolecím činnostem, aniž by to své dítko viděla.
Mozek matky je tak úzce spjat s mozkem dítěte, že se nemůže nezměnit na celý život.
Nejspíš právě proto se lidské matky nechovají ke svým dětem jako ty zvířecí - nástup zamilovanosti sice trvá déle, ale o to delší je pak v životě. Naopak u zvířat je nástup okamžitý, ale rychleji opadá.
Matky jsou složité osobnosti - i když to vypadá, že trpí mateřskou demencí, když nedělají nic jiného, než že jen hospají kolem svých dětí, šišlají a zdrobňují, starají se, nespí, jsou nervózní a neustále se o své děti bojí - tak jsou to právě ony, které vychovávají celé generace lidstva. Vždyť právě tímhle chováním učí a dělají ze svých dětí dospělé lidi.
Proto děkuji mateřské demenci.
