NE
Jitka Škůrková, 29 let, referentka, syn Ondrášek, 11 měsíců, Olomouc
Už od prvních společných chvilek našeho Ondráška neskutečně moc miluji, ale jsem ve své podstatě zásadový člověk a kdysi jsem se rozhodla, že chci být mámou, která svoje maličké bude nechávat spát samotné. Nejen že ho tím odmalička povedu k samostatnosti, ale i já a můj manžel si díky tomu zachováme své soukromí. Jak už teď sama vidím a na vlastní kůži i zažívám, příchod miminka do rodiny je nádherná věc, ale moje a manželova role se podstatně mění. To, že alespoň v noci jsme s manželem sami dva, považuji ze své strany za jasný důkaz lásky a respektu k oběma mým chlapům. A Ondráškovi samostatné spaní výborně prospívá, od prvních dní spí sám, nikdy nebyl problém.
Samozřejmě, teď už je větší a chytřejší a občas na nás zkouší, jestli jsme na něj v té jeho postýlce nezapomněli a jestli bychom se náhodou nedali přesvědčit a nevzali ho do naší veliké postele. Nevezmeme, kdyby bylo na tatínkovi, tak snad i poleví, ale je to na mně… Jsem možná přísná, ale vím, že se mi to jednou vrátí. Tedy aspoň v to doufám. Navíc upřednostňuji i jeho komfort vyspání, v postýlce má samozřejmě tu nejlepší matraci, spoustu prostoru a pohodlí. Spinká ve svém. V postýlce má vše potřebné pořád na svém místě, spí ve svých peřinách, na svém polštářku a se svým oblíbeným spacím plyšáčkem. Jsem opravdu zastáncem kvalitního a vydatného spánku a věřím, že i díky tomu je náš Ondrášek tak spokojené miminko. Dokonce i na hlídání u babiček má svou vlastní postýlku.
Také jsme chtěli, aby Ondrášek byl ve své postýlce z důvodu syndromu náhlého úmrtí, moc jsme se báli, tak jsme do osmi měsíců používali monitor dechu, abychom měli klidné noci.
ANO
Zuzana Chaloupková, 25 let, účetní, syn Daniel, 15 měsíců, Olomouc
Se spaním i usínáním je u nás jasno od prvních dní s miminkem. Mně naprosto vyhovovalo vzít si ho k sobě na kojení a poté už jsem ho nevracela zpět do postýlky, takže vlastně mojí „leností“ se naučil spát s námi v posteli. Nikterak jsme to neplánovali dopředu, brali jsme to jako něco naprosto normálního, prostě nám nejen domů, ale i do postele přibyl další nocležníček.
Teď už je tomu víc než rok, co jej máme stále pod ranní dospávací kontrolou, sice se poslední dny snažíme, aby usínal sám v postýlce, ale vždy nejpozději k ránu se přemísťuje k nám do postele. Je to i tím, že už kojím jen nad ránem. Do roku jsem kojila podstatně více za noc a opravdu mi přišlo zbytečné pořád se přemísťovat z postýlky do postele a opačně. Navíc jsem u kojení pravidelně usínala.
Příteli se tenhle systém nějak moc extra nelíbí, ale na druhou stranu, když se ráno probouzí a vedle sebe má vysmátého, nebo ještě spokojeně oddechujícího prcka, tak nenadává. A vstává s úsměvem na rtech. Jediné, komu se naše společné spaní nelíbí, jsou babičky, ty jsou zvyklé na ještě před několika lety propagovaný režim uspávání a dospávání ve vlastní postýlce. Razí strategii vlastního pelíšku. Jako dcera si jejich názor poslechnu, ale jako matka si stejně jedu svou formu výchovy. Vím, že to myslí dobře, mě takhle před lety vychovali a netrpím žádným deficitem.
Časem určitě chceme malého naučit spát samotného, ale asi na to přijde řada, až bude mít svůj pokoj a svoji velkou postel. Teď to ještě necháváme tak, jak nám to vyhovuje. Možná nepatřím mezi důsledné matky, třeba bude přemísťování do velké postele náročné, ale zatím to neřeším, počkám, až dojde na věc.
Betynka 10/11
