Na miminko jsme se moc těšili a dlouhou dobu jsme si ho přáli. Ale chystat věcičky a plánovat, co ještě pro miminko koupit, jsem začala až po 20. tt. Do té doby to věděla jen rodina a blízcí přátelé. Jasně, že mě moc lákalo nakupovat a pořád jsem koukala po těch pidi věcičkách, ale bála jsme se, že by to opět nemuselo vyjít, tak jsem čekala.
4. února 2011 jsem se dočkala, narodila se nám překrásná vlasatá holčička, byl to malinky drobeček, měla jen 2720g. V porodnici si ji všichni oblíbili a zanedlouho se stala miláčkem sestřiček i doktorů.
Už v porodnici to pro mě nebylo jednoduché, nemohla jsem se rozkojit a za den a noc jsem naspala sotva čtyři hodiny. Měla jsem možnost po porodu dát malou sestřičkám, ale nechtěla jsem, nemohla jsem se na ten náš poklad vynadívat. Třetí den se mi nalila prsa a ta bolest byla nesnesitelná, pořád jsem lítala do sprchy a zpět, odsávala, ale moc to nešlo.
Po příchodu domů jsem se konečně pořádně vyspala, protože mi pomáhal tatínek malé a moje maminka, za což jsme jim moc vděčná.
I když jsme měla vše pečlivě naplánované, tak to nikdy nedopadlo, jak jsem chtěla. Bylo to období zkoušek a sžívání s malou. Nejvíc mě trápilo, že jsem se nemohla pořádně rozkojit, pořád jsem slyšela, jak je to prospěšné a důležité pro mě i pro mimi, že pokud budu kojit, bude zdravá… První měsíc byl ve znamení boje s kojením. Nakonec jsem to vzdala, protože jsem zjistila, že si to mateřství vůbec neužívám a jen se honím za něčím nedosažitelným, což pro mě kojení bylo.
A konečně jsme si začala užívat malou a vypustila z hlavy všechny ty hloupé řeči, co se týkaly kojení. Začala jsme poslouchat svůj mateřský instinkt. Malá nedávno měla rok, je to zdravé, usměvavé děvčátko, které nám dělá jen radost.
Před týdnem začala z ničeho nic sama chodit, umí spoustu věcí, říká máma, táta, baba, baf, bác, mňam, bu... Umí: vařila myšička kašičku, hraje na schovávanou, tancuje… Je akční, stejně jako když byla v bříšku. A náš vztah? Je takový, jaký má být. Maminku má nejraděj ze všech a tchýně s oblibou říká, že mezi námi dvěma jen odstřihly pupeční šňůru, jinak jsme stále spolu propojené.
Takže maminky nestresujte se, když něco nejde. Hlavně si užívejte toho malého zázraku, který vyrostl ve vás, a nosily jste jej devět měsíců pod srdíčkem. Stojí to za to!
Na fotce je naše Julinka ještě v porodnici.
Eva
Podělte se s námi i vy o svůj příběh! Zajímá nás, jak probíhaly vaše první dny s miminkem, jak jste je zvládala, co vám pomohlo, co byl naopak problém. Příspěvky a fotografie posílejte na e-mail: Tato emailová adresa je chráněna před spamboty, abyste ji viděli, povolte JavaScript
