Přání ženy je svaté
Gabriele a Danielovi Bogušovským se před čtrnácti lety narodila dcera Tereza. O šestnáct měsíců později přišel na svět syn Marek. Ani jednou tatínek „neasistoval“.
Gabriele a Danielovi Bogušovským se před čtrnácti lety narodila dcera Tereza. O šestnáct měsíců později přišel na svět syn Marek. Ani jednou tatínek „neasistoval“.
Manželé Bogušovští jsou z těch, kteří se navzdory současnému trendu dohodli, že tatínek u porodů prostě nebude. „V porodnici, ve své těžké hodince jsem chtěla být vždycky sama!“ poznamenává Gabriela. Podotýká, že před čtrnácti lety nebyla přítomnost otce u porodu ničím automatickým, ale kdo opravdu chtěl, tak si ji vybojoval. „S Gábinou jsme o tom pochopitelně mluvili. Bez dlouhého přemýšlení mi ale řekla, že tam o mou přítomnost příliš nestojí. Respektoval jsem to,“ doplňuje Dan. „Myslím, že přání ženy je v tomto případě svaté. Nadřazeno nad cokoliv, co chce muž. Ona si to odtrpí, on ne.“
Proč se tak Gábina rozhodla? „Někde uvnitř jsem cítila, že muž u porodu být nemá. Po léta ho porodní báby vykazovaly za dveře a i já jsem tyto okamžiky vždycky považovala za čistě ženskou záležitost. Sama jsem si neuměla představit, do čeho jdu a nevěděla jsem, co by tam Dan dělal,“ Když se s Danem brali, bylo jí dvacet. Terezku porodila v necelých jednadvaceti letech. Mohl sehrát svou roli i její věk? „Částečně ano. S kamarádkami jsem o porodu nemluvila, většinou ještě studovaly a užívaly si života. Když porodíte první dítě okolo třicítky, máte už kolem sebe dost žen, které si podobnou zkušeností prošly. Já jsem blížící se porod neměla s kým probrat. Nebavila jsem se o něm ani s mámou. To, že se stane v 41 letech babičkou, ji poněkud zaskočilo, takže měla dost starostí sama se sebou,“ říká dnes Gábina s úsměvem. „A pokud jde o Danovu přítomnost u porodu, tu moji rodiče vůbec neřešili. Vždyť když oni měli děti, mohl je otec vidět, až když se žena vrátila z porodnice.“
Po letech Gábina své rozhodnutí projít si porodem bez přítomnosti manžela nelituje. Stále si není jistá, jestli muž na porodní sál patří. „Jsem přesvědčená o tom, že finální část porodu je něco, co by chlap neměl vidět,“ uvažuje dnes. Jediné v čem vidí výhodu, je asi větší kontrola přístupu personálu k ženě. „Terezku jsem rodila ještě v porodnici v Praze v Londýnské ulici, kterou krátce nato definitivně zrušili. Dnes jsem si jistá, že by mi tam Dan býval určitě pomohl. Při porodu jsem si postěžovala lékařce, že se mi motá hlava a neudržím se na nohou a ona mě dala připoutat k posteli, kde jsem trpěla porodními bolestmi několik hodin. Právě tehdy mi manžel chyběl, „Přesto nechtěla muže ani u druhého porodu. „Když mi není nejlépe, nesnáším svědky. Stačil mi pocit, že čeká na chodbě.“
Buď se mnou
Aktivní pánové
Manželům Tůmovým se před necelými šesti lety narodila dcera Klárka. Letos k ní přibyl bráška Štěpán. Jaroslava a Marcel s čerstvými zážitky jsou jednohlasně pro.
Jarka a Marcel jsou jednoznačnými zastánci „A já se dokonce moc těšil,“ doplňuje manžel „Mám totiž ještě dvě děti z prvního manželství a tehdy to nešlo. Muži se buď opíjeli v hospodě nebo svíjeli napětím maximálně tak na chodbě porodnice.“ Marcel se dle svých slov nové zkušenosti nebál. „Byl jsem spíš zvědavý. Řeči, že by se někomu udělalo špatně z krve beru jako trapnou výmluvu, když pak vidíte, co musí žena přetrpět.“ Jarka přikyvuje. „Možná jsem naivní, ale připadá mi, že muž, který vidí hmatatelný důsledek sexu, už nemůže od rodiny odejít. Nikdy jindy už takhle k sobě blízko partneři mít nebudou.“
Nejde ale spíše o záležitost módnosti a jednoho okamžiku, byť podstatného? „Ne!“ odmítá razantně Marcel. Klárka se podle něj narodila před necelými šesti lety a on má její příchod na svět dodnes pořád před očima. Dokázal by do detailu popsat, jak probíhal.
Budoucí tatínkové v porodnici jsou dnes zpravidla velmi aktivní. Dokonce musejí být! Starají se o ženu, povídají si s ní, pomáhají jí zmírňovat bolest. „Masíroval jsem Jarce záda, sprchoval jsem ji a snažil se ji zabavit, aby bolest tolik nevnímala,“ vyjmenovává Marcel své aktivity. „V poslední fázi porodu jsem ženě pomohl alespoň tím, že jsem jí držel hlavu,“ popisuje Marcel nejsilnější moment svého života.
