Typická situace. Dvě kamarádky sedí v kavárně, jedna si odběhla z kanceláře a místo oběda pije již třetí preso, druhá s nepřítomným výrazem a s rukou na kočárku se snaží udrncat ke spánku roční batole. Obě se na toto setkání těšily, teď však zjišťují, že jsou obě stejně unavené, stejně otrávené a ani jedna si nemůže vzpomenout, kdy se spolu od srdce zasmály.
Vyždímaná ponožka
„Vždycky jsem si myslela, že teprve s dětmi najdu smysl svého života. Těšila jsem se, jak si budu na mateřské užívat, jak mě bude těšit starat se o rodinu,“ popisuje své pocity třicetiletá Monika, maminka Tomáška a Lucinky. „Miluju svoje děti, miluju svého manžela, jsme zdraví, máme se relativně dobře, tak proč si každý večer připadám jako vyždímaná ponožka?! Proč nejsem šťastná?“ Monika původně dávala vinu změně životního stylu. Začala tedy zdravě jíst, zapsala se na hodiny pilatesu. „Po cvičení se mi vždycky na chvíli zlepšila nálada, ale sotva jsem přišla domů, všechno bylo jako dřív. Měla jsem dojem, že už ve svém životě nemám pro sebe místo.“
Do důchodu daleko
Podobné stavy zažívala i Eva. „Návrat po mateřské do práce byl hotový horor. Nevěděla jsem, kde mi hlava stojí, a přitom se mi děsně stýskalo po Vašíkovi. Dokonce jsem jednou na poradě vynadala kolegyni, ať laskavě mluví k věci, že nemám čas na její prázdné tlachy. Potřebovala jsem totiž nutně jít s Vašíkem k doktorce,“ vzpomíná pětatřicetiletá právnička. „Časem jsem si pochopitelně zvykla a vytvořila si rámcový režim. Ale začalo mě trápit to, jak se jeden den podobá tomu druhému, že žiju jen od víkendu k víkendu. Neměla jsem se čeho chytit. Přišla jsem v osm do práce, a než jsem se otočila, bylo poledne, než jsem snědla housku, bylo pět odpoledne a já běžela do školky. Pak jsem si chvíli užila svého chlapečka, obstarala to nejnutnější a už tu byla večerka. Když jsem uložila Vášu do postýlky, sedla jsem si k počítači a dodělávala resty. A hlavou se mi honilo: takhle to povedu až do důchodu?“
První a druhá desítka
Uhoněné maminky, ať už jsou na mateřské nebo v práci, není vhodné okamžitě podezírat, že si za svůj stav INZERCE mohou samy. Ne každá totiž touží po nesmyslném titulu „Supermatka“. „Bývalo by mi docela stačilo, kdyby mě někdo pochválil,“ tvrdí Monika a Eva dodává: „Potřebovala jsem mít se na co těšit. Naštěstí mi poradila moje sestra, že si můžu pomoci sama. Každý večer jsem si před spaním měla vzpomenout na deset věcí, které mi udělaly během dne radost. A pak jsem si měla představit deset důvodů, proč se těším na následující den.“ A Monika k tomu dodává: „První večer to bylo docela těžké, protože jsem nedala dohromady deset věcí, které mě potěšily. Měla jsem z toho pěknou depku, ale umínila jsem si, že si následující den najdu deset maličkostí, ze kterých se budu radovat. Začínala jsem tím, že jsem si ráno nahlas řekla: to je krásné, že svítí sluníčko! To mám ale radost. A ono to fungovalo. Začala jsem si záměrně dělat drobné radosti, ale jen sama pro sebe. Žádné takové, že mám radost, protože Lucinka měla radost z nových botiček!“ Eva zašla ještě dál: „Pořídila jsem si diář, do kterého si každý den píšu deset věcí, které mi udělaly ten den dobře. V neděli si své záznamy zpětně pročítám a mám radost, že se můj život stal mnohem veselejší. A do těch deseti důvodů, kvůli kterým se těším na zítřek, si záměrně nedávám pracovní záležitosti. Když už, tak jen domácí,“ směje se. „Například zítra se těším na ten bááááječný pocit vítězství, který budu mít po vyžehlení obrovské hromady prádla.
Betynka 10/11
