První, co udělal tchán mojí kamarádky při návštěvě porodnice, bylo, že se svojí novorozené vnučce podíval na ucho. Potřeboval se ujistit, že vykazuje drobnou rodovou anomálii. Meandr na oušku byl podle jeho představ. Uf, je to jeho vnučka. To samé proběhlo o dva roky později s vnukem. Kamarádce to tenkrát připadalo tragikomické. Jenže chápejme muže, otec je vždycky tak trochu nejistý…
Novorozenci se podobají otcům
DNA byla objevena v roce 1953, lidský genom byl kompletně přečten v roce 2001. Vliv vrozených faktorů byl ale pochopitelně pozorován ještě před vznikem genetiky. Podobnosti mezi rodiči a dětmi, mezi sourozenci atp. si lidé samozřejmě všímali už dávno. Hlavně tedy otcové. „Říká se, že novorozené děti jsou více podobné tatínkovi než mamince. Z hlediska evoluční psychologie lze tento jev jednoduše vysvětlit: tatínek si tak může být jist svým otcovstvím a dítěti jeho tvářička zajistí jeho péči,“ popisuje dr. Rubešová. „Bylo opakovaně zjištěno, že muži jsou více ochotni investovat finanční, časové i emocionální zdroje do dětí, které jim jsou podobné. Tento fakt je pro ně důležitější než pro ženy, které si svým mateřstvím mohou být jisty.“
Po tatínkovi – ale tak akorát
Odbornice na lidské chování Mgr. Rubešová, PhD., dále vysvětluje, že dokonalá podobnost dítěte otci se nemusí vždy vyplatit. Proto s ní příroda šetří: „Teorie o výhodnosti vysoké podobnosti mezi otcem a dítětem má jeden významný háček. Svým systémem partnerského života se lidé nápadně podobají ptákům, u kterých bylo navzdory tvorbě trvalých párů nalezeno významné procento potomků, jejichž biologickým otcem není partner jejich matky. A podobně jsou na tom i lidé – uvádí se, že zhruba 10 % dětí bylo počato při nevěře. V takovém případě by velká podobnost biologickému otci (tedy nápadně malá podobnost otci domnělému) mohla mít pro malé dítě fatální důsledky. Bylo prokázáno, že dítě žijící s nevlastními rodiči je mnohem více ohroženo týráním. S podobností bezbranného novorozence biologickému otci by to tedy příroda neměla přehánět,“ shrnuje etoložka.
Syn po matce, dcera po otci
Taky existuje teorie, podle které jsou údajně prvorozené dcery častěji podobné otcům a prvorození synové matkám. „Matka, které se narodí syn, má údajně podvědomý pocit odtažení, neboť cítí, že se jedná o jistým způsobem jiný organismus, než je ona. Čím více se jí syn navenek podobá, tím více je prý zaručeno, že tento pocit odtažitosti matka překoná a syna neodvrhne,“ vysvětluje expert na lidskou genetiku RNDr. Marek Minárik, PhD., ze společnosti Genomac. „Obdobně i podobnost prvorozené dcery otci může zajistit překonání jeho pocitu ‚jinakosti‘ a zajistit jí jeho přízeň. Ta byla v prehistorické době, kdy muži-lovci určovali, kdo dostane přednostní podíl na kořisti, často zásadní pro přežití. Je to dosti divoká teorie, která asi nebyla vědecky zkoumána, nicméně když se podíváme na prvorozené dcery Bolka Polívky, Karla Gotta nebo Karla Svobody, cosi pravdy na tom šprochu možná je,“ uzavírá RNDr. Minárik.
Proměny tváře
Jistě jste si všimli, že se v průběhu prvního roku, nebo vůbec v raném dětství, podoba dítěte mění. Někdy dost podstatně. Když se narodí, je dejme tomu hodně podobné tatínkovi, za tři měsíce obdivujeme „celou maminku“, na fotkách z prvních narozenin vidíme zase tatínka před třiceti lety. Jak je to možné? „Změny vnějších znaků v čase většinou nemají genetický základ, ale jsou podmíněny působením okolí. Často tak například vývoj mimických svalů u dětí je závislý na grimasách jejich rodičů,“ říká doktor Minárik. V průběhu života se v člověku snoubí jak kombinace dědičných faktorů, tak vliv vnějších vlivů. Geneticky daná je třeba výška postavy, ale částečně ji může ovlivnit např. výživa nebo nemoci. V jednom vtípku se říká: „Podobá-li se dítě otci, jde o dědičnost. Podobá-li se sousedovi, jde o vliv prostředí.“
Jako by mu z oka (ne)vypadl
V některých rodinách jsou děti a rodiče jako přes kopírák. Jinde by pozorovatel vůbec neřekl, že jde o příbuzné. Čím to? „Genetický kód je předpis, podle kterého funguje celý organismus stejně jako notová partitura, podle které hraje symfonický orchestr. Přenos této informace z rodičů na děti má jednu zásadní vlastnost, a sice tu, že se z původních partitur od každého rodiče použije polovina a tyto dvě poloviny od obou rodičů se náhodně promíchají a vzniká nová partitura dítěte,“ tvrdí doktor Minárik a dodává: „Avšak stejně jako v hudbě existují silné a ‚nezapomenutelné‘ motivy, tak i v lidské genetické informaci existují tzv. dominantní formy genů. Tyto ‚silné‘ motivy pak často přehluší motivy méně výrazné, a i v případě, že je partitura dále obměňována či doplňována o nové části, stále je z nového ‚remixu‘ často poznat onen původní nosný motiv. Obdobně i při přenosu genetického kódu se mohou části tvořící dominantní motiv opakovaně dědit v nezměněné podobě.“ Takže buďte si jistí, že pokud máte výrazný nos nebo extra podivný ušní lalůček, předáte tuto pikantnost dál.
Betynka 09/11
