Tělo se z hormonální bouře vzpamatuje docela rychle, ale duše se ve smutku topí i několik měsíců. Proto většina žen, pro něž těhotenská průkazka ztratila význam dřív, než ji stihly vyplnit, vysílá jasné signály: nemám náladu se bavit, nemám chuť nikoho vidět, každá těhule mi leze na nervy, matky s kočárkem se snažím nevnímat… Slzami, neřkuli hysterákem (na něj mají také nárok) se však obvykle před přáteli „neshodí“. Nejniternější pocity svěří spíš stěnám svého obydlí, případně partnerovi. Je to peklo. Cítíte, že ta „statečná“ potřebuje pomoc, ale přitom vás k sobě nepustí. Proč?
Stydím se, nezvládám
„Potratila jsem podruhé a je mi hůř než kdysi. Není nic platné, že už to znám, že už i nejbližší vědí, jak mizerně mi je,“ svěřila se (ale papíru) Kristýna z Prahy. „Jediný, na koho bych teď měla náladu, by byl doktor, který by hned začal pátrat po příčině a dal mi naději, že pro úspěch příštího těhotenství mohu sama něco udělat. To čekání nesnáším. Tělo prý musí teď regenerovat, ale duše – ta, mám pocit, spíš degeneruje. Úkol pochopit to, smířit se s tím a věřit v další pokus prostě nezvládá. Brečím do polštáře. Někdy, asi nesmyslně, obviňuji sebe – neměla jsem si dávat to kafe, s běháním jsem měla skončit. Jindy vyčítám partnerovi, že je necita, když nechápe, že truchlím pro něco, co jsme podle něj vlastně ještě ani neměli. Neměli? ON asi neměl. JÁ ano. Děťátko tam prostě bylo, i když mi kvůli němu ještě bříško nerostlo! Nemůžu mezi lidi, už nemám sílu dělat, že zvládám. Už nemám sílu poslouchat ty rádoby optimistické, ale vlastně zraňující výkřiky: Nevěš hlavu, to přejde! Musíš být statečná! Než to, to radši nic slyšet nechci. A navíc mě někdy žere pocit, že z toho vlastně dělám větší vědu, než to je. Ale zbavit se toho šutru neumím.“
Kudy ano, kudy ne
Jestli chcete kamarádce pomoci a chcete se k ní dostat zase blíž, i když vás možná odmítá:
1. rozhodně se vyvarujte:
Udílení rad, co byste dělala vy, kdybyste byla v její kůži. Jste jen v té své, která možná zažila bolest podobnou, ale nikoli na chlup stejnou. Každý totiž zátěžové situace vnímáme po svém. Dobře míněných, ale planě vyznívajících chlácholení typu: Hlavu vzhůru, příště to vyjde! Zvládly to jiné, zvládneš to taky! Vždyť se nic tak tragického nestalo, jiné potratily třeba v pátém měsíci. Koneckonců, vždyť to byl ještě jenom takový shluk buněk… apod.
2. vyzkoušejte:
Nabídnout své „ucho“ s tím, že ačkoli netušíte, jak se cítí, čím si prošla a jakou naději na další těhotenství jí dávají lékaři, ráda si s ní o tom popovídáte, kdykoli bude ona chtít. Poskytnout jí své „rameno“ a dát jí prostor, aby se mohla třeba vyplakat – slzy uvolňují emoce a odplavují smutek. Vybídnout ji, aby přátelům, kteří by ji rádi měli zase mezi sebou i s jejím trápením, pláčem a střídavou náladou, poradila, co je jí příjemné a co ne, jak jí mohou jít naproti. Inspirujte ji k povídání s porodní asistentkou či psychoterapeutem, nejlépe spolupracujícím s poradnou v oblasti poruch plodnosti. Trvají-li její psychické problémy déle než tři měsíce, měla by odborníka určitě navštívit, aby zabránila případnému rozvoji deprese.
Jak rozumět potratu?
Odborníci uvádějí, že každé páté těhotenství končí právě v prvních týdnech.
Časný samovolný potrat, tedy ten, který proběhne do 12. týdne těhotenství, se obvykle ohlásí krvácením z pochvy a bolestmi v podbřišku. Ale ani krvácení nemusí vždy znamenat ukončení těhotenství. Každopádně je vhodné při takových příznacích zajít za lékařem.
Zvláštním typem je tzv. zamlklý potrat, při němž se vývoj plodového vejce zastaví, plod odumře. Obvykle se na něj přijde až v poradně při kontrole, kdy se zjistí, že hormonální hladina je nízká a ultrazvukové vyšetření nevykazuje srdeční akci plodu. Žena sama při zamlklém potratu obvykle žádné fyzické potíže necítí.
Nejčastější příčinou časných potratů bývají chromozomální vady a imunologické problémy. I odborníci se shodují na tom, že časným samovolným potratem příroda řeší svůj omyl. Proto většina těchto potratů nemá vliv na další těhotenství, a tak se příčiny intenzivněji hledají až po třetí podobné příhodě. Po takto skončeném těhotenství je nutné, aby lékař provedl tzv. revizi dělohy v celkové anestezii pacientky. Před dalším pokusem o miminko lékaři doporučují nechat organismus tři až šest měsíců zregenerovat.
Potrat mezi 13. a 24. týdnem těhotenství, tzv. pozdní, je podstatně méně běžný, ale pro tělo i duši víc zatěžující, protože čím déle těhotenství trvá, tím více se potrat podobá porodu, včetně prasknutí plodové vody, kontrakcí připomínajících porodní bolesti a jednotlivých fází, které odpovídají dobám porodním. Příčinu pozdního potratu hledají lékaři hned.
Betynka 09/11
