I když mi ve 26. týdnu zjistili těhotenskou cukrovku a já musela držet dietu, vše probíhalo dobře. Pak ale nastala obávaná chvíle, kdy mi gynekolog řekl, že se naše prtě neotočilo hlavičkou dolů. Zkoušela jsem různé cviky, ale nic nepomáhalo.
V 37. týdnu jsem byla poprvé na monitoru, kde jsem slyšela tlukot srdíčka našeho děťátka - byl to ten nejkrásnější zvuk na světě. Verdikt doktorky byl stále konec pánevní.
Když jsem se rozhodla, že budu rodit přirozeně, nastoupila moje máma a začala mi to rozmlouvat. Byla jsem hodně rozhozená, probrečela jsem dvě noci a najednou ve středu 23. 11. mi začaly ráno kontrakce po pěti minutách. Volala jsem manželovi do práce, ten tam ve shonu nechal doklady na auto, a jeli jsme do porodnice.
V 13 hodin mě přijali na porodní sál, kontrakce byly častější a bolestivější, nastřihli mi hráz a v 15 hodin v brněnské porodnici už byla naše dcera na světě. Porod proběhl rychle, bez komplikací a skoro si nic nepamatuji. Manžel byl celou dobu se mnou, byl mou velkou oporou.
I máma byla překvapená, že jsem podstoupila tak „těžký“ zákrok. Tím chci říci, že i když se zdá něco velmi složité, může to nakonec dopadnout velmi dobře. Maminky, nebojte se konce pánevního! I já, která nemá ráda bolest, jsem to zvládla a narodila se mi zdravá holčička a dnes má už dva měsíce.
Lenka Svobodová
